Jak správně postavit vodopád?

Vodopády jako přírodní prvky jsou charakterizovány coby příkré stupně (skok) v říčním nebo potočním korytě, přes které přepadá voda z různé výšky do nižších partií vodoteče (obr. 1).

Obr. 1: vysoké vodopády mají díky mnoha proměnám vody své neopakovatelné kouzlo  

Příčiny jejich vzniku musíme hledat v geologickém uspořádání míst, kudy voda protéká. Zjednodušeně se dá říci, že se „skoky“ vytváří díky rozdílné tvrdosti hornin. Tu měkčí vody postupně naruší a následně odplaví, ta tvrdá ale zůstává a síle vodního proudu odolává (obr. 2). V divoké horské přírodě obdivujeme vodopády pro jejich nespoutanou energii a sílu, se kterou si padající voda razí cestu kupředu a ke svému obrazu upravuje nejbližší okolí. A mnohé z nás fascinuje i zvuk padající vody, který ač mnohdy hodně hlasitý, vyvolává v naší mysli pozitivní vjemy a burcuje organizmus k dalším výkonům.

Obr. 2: základní schéma vzniku vodopádu (kresby v článku: Hana Říhová)

VODA DO ZAHRADY PATŘÍ
Protože japonské zahrady ve své podstatě z volné přírody vycházejí a představují její více či méně zdařilé výseče, rozhodně do nich vodopády, popř. jen tekoucí nebo stojatá voda, patří. Vodopády zde však nemohou být tak rozsáhlé a dominantní, proč se ale nepokusit o vytvoření skromnějších? I ty totiž do zahradní realizace vnesou potřebnou dynamiku a zajímavý, aktivní prvek. Každý, kdo o realizaci vodopádu přemýšlí, by měl nejdříve studovat jejich přirozenou podobu, a pak se teprve pokusit některý z daných typů postavit. Tyto dominantní prvky se v přírodě nacházejí v mnoha variantách a nejrůznějších formách. Některé z nich jsou široké a „líné“, jiné zase vysoké a „dravé“. Všechny ale předpokládají, že voda překonává určité převýšení a následně odchází dále do krajiny…

CHYBY PŘI VÝSTAVBĚ
Uměle realizované vodopády musí také ctít určité „měřítko“ ve vztahu k celkové velikosti realizace. Hodně chyb dělají jejich stavitelé již na počátku, kdy založí neúměrně velkou stavbu, která následně „žene“ vodu do miniaturní zahrady s malou vodotečí. I když je voda spojována vždy s nějakou horninou (kamenem), nesmí vodopád nikdy vypadat, jako by byl produktem právě vybuchlé sopky, tzn. nesmí vytékat z nevyššího bodu realizace. Vždy kolem sebe musí mít ještě nějaká vyšší místa, ze kterých bude do prostoru vodopádu voda přitékat. I malé vodopády vyžadují prostor s několika úrovněmi a nejvěrohodnější jsou takové, které mají místa s vyšší nadmořskou výškou nejen vlevo a vpravo (tedy po stranách), ale i na pozadí. Taková realizace už je hodně přesvědčivá!

ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ VODOPÁDŮ
Přírodovědci, a k nim se ve svých realizacích snaží přiblížit i zahradní architekti, rozdělují vodopády většinou do pěti kategorií, které vycházejí z geologických základů (obr. 3–7):
Skokový vodopád: tento typ vodopádu (obr. 3) koresponduje se samotnou podstatou jeho vzniku v obecné rovině a podobou kopíruje schéma na obr. 2. Vyskytuje se na vodotečích s klidným profilem, který je najednou přerušen geologickým zlomem nebo reaguje na změnu kvality horniny v korytě nebo podloží. V přírodě se vyskytuje hlavně u ústí řek, obvykle tam, kde voda přichází do jiného prostředí, popř. se vlévá do jezera nebo do moře. Tento typ vodopádu vždy souvisí s určitým stupněm eroze, která mění krajinu v jeho blízkosti nebo i podobu koryta. A aby byla stavba věrohodná také v zahradě, mělo by se jednat o její přírodní provedení, kde bude „neuspořádaný“ prostor dole pod vodopádem působit naprosto přirozeně a nenásilně.

Lámavý vodopád: ne všechny skály a kameny jsou celistvé. Řada z nich, např. břidlice, se vyskytuje v podobě, kdy mají na svém povrchu poměrně hodně svislých spár. Hornina sice drží pohromadě, ale tak, jak po ní protéká voda, dochází k jejímu rozrušování a větší či menší části se začínají odlupovat (obr. 4). Padají na dno prostoru pod vodopádem a jsou-li malé a lehké, proud je může unášet do vzdálenějších oblastí, kde díky své hmotnosti sedimentují. Ty těžší se hromadí pod padající vodou a zabraňují vymílání dna. Vodopád tohoto typu se staví v zahradách obtížně, protože jen málokdo z nás si může dovolit nechat nekontrolovatelně působit vodu na „umělou“ skálu, která by navíc musela mít i potřebnou strukturu.

Skrytý vodopád: na možnou „padající“ vodu nás většinou upozorní již podoba koryta potoka, které najednou vypadá jinak. Nemusí to být ale pravidlem, protože existují i vodopády, které se najednou objeví, i když tomu na povrchu nic nenasvědčuje (obr. 5). Setkat se s nimi můžeme hlavně ve skalnatých lokalitách, kde se voda na svou pouť vydává pod kameny a na určitých místech pak vyvěrá. A je-li to na okraji skály, může z ní najednou prýštit voda. V zahradách asijského typu vídáme tyto vodopády zřídka, protože vyžadují buď napojení na danou lokalitu, nebo složitější stavební úpravy. Spíše, což vyplývá i ze schématu, se objevují jako pramen vody mířící do moderních geometrických jezírek, kde si při vedení vody a úpravě okolí vypomáháme přesnými kamennými bloky.

Vodopád s diferencovanou erozí: s touto podobou „padající“ vody se můžeme setkat tam, kde na sebe navazují kamenné plochy tvořené různým typem horniny (obr. 6). Vrchní část, po které voda přitéká, je rozrušována jen lehce, zatímco spodní ve větší míře. Ale jak je patrno i z nákresu, k divoké proměně okolí ani dna nedochází. V našich zahradách se tyto vodopády objevují poměrně často, protože jim stačí vyhradit malý prostor, který se samovolně nemění. Voda zůstává v daném místě „uzavřena“, což je vítané hlavně u drobnějších realizací.

Ledovcové vodopády: tyto spíše již složené vodní útvary (obr. 7) vnikají všude tam, kde si řeka razí cestu korytem, které kdysi vyhloubily ledovce. Do ní pak na poměrně krátkých úsecích padá voda z okolních kopců a hor, na nichž se při srážkách nedokáže zachytit. Do námi budovaných zahrad se tento typ vodopádů nehodí, protože potřebuje hodně prostoru, a navíc realizaci v naprosto jednoznačném duchu. Z hlediska vnímání vody ale vpadají úchvatně!

CO JE PŘI STAVBĚ DŮLEŽITÉ
Vodopády obdivujeme většinou v knihách anebo televizních pořadech o japonských zahradách. Tam se ale jedná hodně často o realizace, které na našem malém pozemku schopni postavit nejsme. Místo na velikost a monumentálnost bychom se měli zaměřit hlavně na estetickou stránku věci a detaily, které budou stavbu doprovázet. Mezi ně patří hlavně kvalitní kameny patřičné velikosti a struktury povrchu. Další chybou, kterou hodně lidí dělá, je ta, že nechají téci vodu směrem od místa odpočinku. Tekoucí voda ale musí směřovat na nás, protože jen tak splňuje všechny estetické aspekty. Padající vodu bychom měli nejen vidět, ale i slyšet, i když v nočních hodinách může být jejich hluk na obtíž. Proto stavíme vodopády technologicky tak, aby se v případě potřeby dal koloběh na nějakou dobu vypnout.

PODOBA PROUDU VODY
Kromě toho, jak vypadá vodopád jako celek, bychom se měli zaměřit také na podobu pramene (anebo dílčích praménků) vody. Ukázku toho, jak mohou v několika případech vypadat, vidíme na obr. 8–11:
Odvedení pozornosti: pod tímto názvem se skrývá členění proudu vody, které vidíme na obr. 8. V přírodě ho nacházíme v horských oblastech, kde voda padá z přepadové hrany v jednom svazku, ten se ale po určité době začíná tříštit a dělit na více jemnějších pramenů. Z hlediska stavebního je tento vodopád vhodný do vyšších kamenných kompozic, protože potřebujeme získat delší dráhu pro „putování“ vody. Název je volen podle skutečnosti, kdy nejednou nevíme, který pramínek je původní…

Spojení svazků: na rozdíl od situace, kdy shora padá jenom jeden pramen vody, je v tomto případě stav obrácený. Na malou plošinku nebo do miniaturního jezírka přicházejí prameny dva. Zde se voda „míchá“ a dále odchází již jako jeden proud (obr. 9).

Kaskáda: tento způsob vedení vody nepotřebuje většího komentáře (obr. 10). Shora přicházející proud se na plochých kamenech nebo v tůňkách ani neohřeje“, a už si hledá další cestu směrem dolů. Teras může být několik a je možné na nich vytvářet i drobná okrasná jezírka s vodní vegetací nebo párem drobných rybek.

Rovnou dolů: to je označení pro proud vody, který vidíme na obr. 11. Voda padá volným pádem, a protože je v místě dopadu vyšší vodní sloupec, nedostane se až na dno. Jedná se o nejjednodušší způsob realizace vodopádu, přičemž na jeho výšce v tomto případě nezáleží. Je-li proud na hraně přepadu rozdělen např. vhodně uloženými kameny, může se jednat o vodopád jedno, dvou a nebo tříprvkový. Vyšší počet již doporučován není.

Posledním typem podoby toku vody je tzv. klouzání, které již ale zahradními staviteli k vodopádům řazeno není. V tomto případě voda jen stéká po povrchu kamene, efekt „padání“ ale chybí. Vodopád je vodopád (obr. 12), a znamená „padání vody“. Nic víc, nic míň!Obr. 12: ukázka precizně vytvořeného zahradního vodopádu s několika stupni